Zejména nasazením dronů se tento konflikt nejspíš zapíše do historie, protože turecké bezpilotní prostředky operovaly nad oblastí konfliktu vysoké intenzity a byly konfrontovány s některými moderními prostředky protivzdušné obrany a elektronického boje.

Nasazení dronů: úspěch i katastrofa

Z hlediska eliminace pozemních cílů (včetně obrněné techniky v řádu desítek kusů) se jednalo o nesporný úspěch nasazení tureckých dronů, které způsobily syrské armádě citelné ztráty.

Stejně tak je úspěchem například i zneškodnění syrského protivzdušného systému Pancir-S1, jehož radar byl zřejmě efektivně zarušen tureckými prostředky REB (v případě jiného prezentovaného zničeného Panciru šlo s vysokou pravděpodobností o systém dodaný Libyjské národní armádě Spojenými arabskými emiráty).

Naproti tomu se potvrdilo, že v uvedených podmínkách jsou drony prakticky bezbranné – s trochou nadsázky se dá říct, že se turecké drony v Sýrii přeměnily v „jednorázové“ nosiče zbraní: za týden přišlo Turecko nad Idlibem o dva až šest velkých dronů Anka-S a údajně až sedm lehčích Bayraktar TB2 (vyšší čísla pocházejí ze syrských zdrojů a je třeba brát je s rezervou, na druhou stranu je pravděpodobné, že sestřelených dronů je více, než kolik bylo prezentováno jako důkaz na sociálních sítích – pravda je tedy jako obvykle „někde mezi“).

Cena jednoho soudobého dronu kategorie MALE se přitom pohybuje mezi 10 a 20 miliony dolarů a Turecko jich disponuje pouze nevelkým počtem (před začátkem operace Jarní štít to bylo okolo 10 systémů Anka-S plus zhruba sto Bayraktarů). Připočteme-li k tomu doložené sestřely tureckých dronů v Libyi, jedná se o značně bolestné ztráty tureckého letectva v průběhu několika týdnů. Pokud by hypoteticky operace – při stejné intenzitě a nezměněné taktice – pokračovala, přišlo by Turecko o svůj arzenál bojových bezpilotních prostředků během několika málo měsíců.

V této souvislosti je zajímavá statistika nasazení syrských komplexů Buk-M2E v Idlibu, kdy při 25 odpalech bylo údajně zasaženo 20 různých bezpilotních prostředků. Dvě rakety podlehly autodestrukci a tři minuly. 60 % cílů (tj. 12) dopadlo po sestřelu na území protivníka.

Nerovný „vzdušný boj“

Mezi částí veřejnosti vyvolaly pozdvižení výsledky „vzdušného boje“ mezi tureckými a syrskými bojovými letouny. Ve skutečnosti nešlo o plnohodnotný vzdušný boj, ale o útoky tureckých víceúčelových bojových letounů F-16C zpoza turecko-syrské hranice proti stíhacím bombardérům resp. cvičnému letadlu, tj. strojům, které nejsou uzpůsobeny pro vedení vzdušného boje.

Turečtí piloti využívali nejen radarového stínu pohoří Núr, který je do určité míry chránil před syrskými prostředky PVO, ale zejména „imunity“ poskytované členstvím jejich země v Severoatlantické alianci – případný pokus o sestřel ze syrského území by mohl být považován za agresi proti celé alianci.

Syřané proti nim nemohli použít účinné prostředky, ať už se jedná o pozemní systémy PVO nebo o modernizované letouny MiG-29SM s PLŘS R-77.

Výsledkem tohoto nerovného boje byl sestřel dvou letounů Su-24M2 a jednoho L-39 protiletadlovými střelami AIM-120C5/C7.

AMRAAM každopádně znovu prokázal svoji vysokou efektivitu, jelikož byl tentokrát nasazen proti modernizovaným letounům – úderné Suchoje jsou vybaveny mj. výstražným radiolokačním systémem SPO-15S a aktivním rušičem typu Gardenija. Zůstává samozřejmě otázkou, nakolik byly syrské posádky způsobilé k adekvátní reakci na uvedené nebezpečí.

Pro úplnost je třeba uvést, že turecké stíhačky se pokusily taktéž o sestřel stíhacího bombardéru Su-22, avšak tentokrát AMRAAM svůj cíl minul.

#Syria | in the area of ​​the Sarmin (just east of Saraqib), Idlib province, Syrian fighter-bomber Su-22 allegedly was able to evade the air-to-air missile (most likely AIM-120 AMRAAM), which was launched by the Turkish F-16 from within Turkish territory in Hatay province pic.twitter.com/XNwGjqfBbr

— R&U Videos (@r_u_vid) March 5, 2020

Co bude dál?

Nyní je samozřejmě největším otazníkem, jak se bude situace v Idlibu vyvíjet dále a co se případně stane, jestliže dojde k obnovení bojových operací. V takovém případě lze, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, očekávat masivnější nasazení tureckých pilotovaných letounů, a to včetně jejich působení v syrském vzdušném prostoru.

Je vysoce pravděpodobné, že přímému střetu s Tureckem se bude chtít za každou cenu vyhnout Rusko, které bude ve značně schizofrenní situaci i díky nedávnému prodeji S-400 Turecku – s pomocí ruských specialistů tam právě nyní finišuje příprava uvedení dodaných komplexů do stavu operační způsobilosti.

I přes zpravodajskou a další pomoc (včetně REB) ze strany Ruska tak Syřanům nezbude, než se spoléhat na vlastní PVO a jako protiváhu tureckým stíhačkám nasadit letouny MiG-29SM vybavené moderním běloruským ochranným systémem Talisman (podrobně jsme na DOGFIGT.cz psali zde).

Rusko by za těchto okolností mělo zvážit urychlené dodávky Damaškem před válkou objednaných letounů MiG-29M/M2, které v předmětném množství (24 kusů) mohou přinést kvalitativní změnu nejen v rámci ochrany syrského vzdušného prostoru, ale také při úderech na pozemní cíle. Takové řešení si však žádá čas a zejména finanční prostředky, kterých válkou zdecimovaná Sýrie mírně řečeno nemá nazbyt.

df