Ty tam jsou doby, kdy byly bohaté ropné státy Perského zálivu považovány za prozápadní monolit v podobě Rady pro spolupráci arabských států v Zálivu, s potenciálem vytvořit „arabské NATO“ jako hráz proti „rozšiřování vlivu Íránu“ v regionu.

Odlišné zájmy jednotlivých zemí, ale i rozpory uvnitř monarchií vyústily v situaci, kdy se už zdaleka nedá hovořit o stabilitě regionu.

Příliš mnoho zájmů v příliš bohatém regionu

Pomineme-li notoricky zmiňovanou „hrozbu íránského raketového útoku“ a důsledky intervence v Jemenu, které se už katastroficky obrací proti Saúdské Arábii a ohrožují i „skla mrakodrapů“ ve Spojených arabských emirátech, zůstane nám těžko skrývaná animozita mezi důležitými hráči.

Ta poprvé vážně eskalovala v roce 2014 a pak zejména v roce 2017, kdy Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Bahrajn a Egypt (a později také další země) přerušily vztahy s Katarem, který obvinily z podpory teroristických organizací a destabilizace bezpečnosti v regionu.

Izolace trvá dosud, zatímco si v Kataru zřizuje vojenské základny – ke značné nevoli uvedených zemí – Turecko (další bude otevřena v příštích dnech). Proti Kataru (za Saúdskou Arábii) se nepostavily a zůstaly neutrálními Kuvajt a Omán, který navíc udržuje stabilně dobré vztahy s Íránem.

Letos se také de facto rozštěpila arabská koalice intervenující v Jemenu, když jihojemenští separatisté, podporovaní SAE, ovládli Aden, který se Saúdská Arábie snaží držet ve prospěch jí loajální vlády formálního prezidenta Hádího.

Dominantní vojenskou sílu a politického lídra mezi ropnými monarchiemi představovala po dlouhé roky Saúdská Arábie. Tento stav se však stává minulostí, přičemž pozici Rijádu oslabuje nejen katastrofální intervence v Jemenu a její důsledky v podobě útoků na ropnou infrastrukturu či nedávný drtivý přepad v jihosaúdském Nadžránu.

Velmi rychle totiž roste význam ostatních hráčů v regionu, kde tak bují tichá rivalita. Zatímco SAE byly ještě před čtyřiceti lety prakticky „neviditelnou“ arabskou zemičkou s necelým milionem obyvatel, dnes zde žije okolo deseti milionů lidí, přičemž se Emiráty staly významným ekonomickým a finančním centrem.

„Nadupaná“ technika a diverzifikace

Tato rivalita je znát i ve vojenské oblasti – mimo jiné v nákupech vojenských letounů v průběhu posledních patnácti let.

Nejvíce nové letecké techniky přibylo v inventáři saúdskoarabských královských vzdušných sil. Ty postupně přebírají 72 objednaných letounů Eurofighter Typhoon, přičemž Rijád vyjednává o nákupu dalších 48. Zásadním posílením kapacit, zejména úderných, je i pořízení celkem 84 letounů Boeing F-15SA, které doplní stávající F-15S (na snímku).

Foto: Flickr / Public domain

K neméně významným nákupům se odhodlal Katar, obzvláště po výše popsaném vyhrocení vztahů s okolními zeměmi, zvláště pak se Saúdskou Arábií. Objednávky nových letounů „rozložil“ mezi tři tradiční dodavatele vojenské techniky: z Francie letos v únoru přilétly první z 36 objednaných letounů Rafale (viz titulní foto).

Dauhá vyjednává o další stejně velké objednávce tohoto typu, zatímco ze Spojených států očekává 36 objednaných letounů F-15QA, které budou představovat dosud nejvyspělejší verzi legendárního stroje. A konečně třetím dodavatelem bude Velká Británie, s níž se Katar dohodl na dodávce 24 letounů Eurofighter Typhoon.

Stejný letoun v počtu 28 kusů objednal Kuvajt (letouny budou vybaveny AESA radary), který si – v duchu tradice dlouholetého uživatele Hornetů – pořizuje ve Spojených státech také 28 letadel F/A-18E/F Super Hornet.

Posiluje rovněž Omán (který se mimochodem populačně vyšvihl z půldruhého milionů lidí v 80. letech na dnešních bezmála pět milionů). Ke dvanácti letounům F-16C/D Advanced Block 50, získaných na základě kontraktu z roku 2002, přibylo v tomto desetiletí dalších dvanáct letadel stejného typu. Ještě výraznější posílení schopností ománského královského letectva však představuje dvanáct objednaných letounů Eurofighter Typhoon, z nichž první byly dodány v roce 2017.

Bahrajn, na rozdíl od všech ostatních ropných monarchií Perského zálivu, jde naopak cestou jednoho typu, kterým je F-16. V příštích letech získá 16 nových letounů F-16V Block 70/72, přičemž modernizací na tento standard projde také dvacítka původních F-16C/D.

Samostatnou kapitolou jsou Spojené arabské emiráty. Jestliže zmíněné F-16V Block 70/72 jsou podle marketingu Lockheed Martinu „nejvyspělejšími“ F-16kami, pak ty nejvýkonnější provozují SAE. Jedná se o letouny F-16E/F Block 60, které SAE nasadily v rámci nechvalně proslulé intervence v Jemenu:

F-16E/F spolu s „vyšperkovanými“ Mirage 2000-9/EAD/RAD tvoří základ tamních vzdušných sil. Ty čeká v příštích letech další bouřlivý rozvoj, který může vyústit i ve zcela nový typ letounu.

Tomu však bude každopádně předcházet pořízení nového výkonného typu, možná i více typů letounů. Emiráty už několik let vyjednávají s Francií o nákupu letounů Rafale, s Ruskem o pořízení Su-35 a také se Spojenými státy, kde je největším magnetem F-35.

Noví hráči na scéně

V roce 2017 Spojené arabské emiráty uzavřely rámcovou dohodu s Ruskem, podle níž obě země mohou v příštích letech společně vyvinout nový bojový letoun páté generace.

Rusko takto nejspíš hodlá prosadit realizaci projektu LMFS (který je roky a opakovaně nabízen společností RSK MiG jako lehčí a levnější doplněk či alternativa k projektu T-50/Su-57), nicméně od té doby je o společném projektu ticho, zatímco se nad ním vznáší celá řada politických, finančních i technických otazníků. Odpovědi na ně možná přinese blízká budoucnost.

A ta hraje do karet dalším regionálním i globálním hráčům, kteří by si chtěli ukousnout z ropného koláče. Objevily se kupříkladu zvěsti, že bohaté monarchie jeví zájem o čínský stealth letoun střední hmotnostní kategorie Shenyang FC-31 coby budoucí alternativu F-35. Nový čínský letoun se již roky nachází v prototypovém stadiu, coby exportní projekt je formou maket prezentován na veletrzích a čeká na své zákazníky, kteří by pomohli financovat dotažení jeho vývoje

Čína jako dodavatel letecké techniky do zemí Zálivu, to už dávno není utopie: se zeměmi regionu už ČLR uzavřela řadu milionových kontraktů, z nichž asi nejvíce stojí za zmínku dodávky bezpilotních úderných letounů řady Wing Loong do Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů.

Obzvláště v případě Kataru lze očekávat rovněž exportní průnik Turecka (ačkoliv je to ještě běh na dlouhou trať, Turecko už nyní hledá odbyt pro svoji vyvíjenou leteckou techniku).

A stranou nezůstane ani Jižní Korea. Ta již uspěla například v Iráku s cvičným a lehkým bojovým letounem KAI T-50IQ a v příštím desetiletí bude jistě neméně aktivně i v tomto regionu propagovat svůj vyvíjený letoun KAI KF-X. I ten může být ve vzdálenější budoucnosti alternativou bojovým letounům od tradičních dodavatelů.

jik

Titulní foto: Flickr / Public domain